Kateřina Hartvichová působí v řadě významných profesních organizací a sdružení na národní a mezinárodní úrovni, je členkou Komory patentových zástupců ČR a Komory evropských patentových zástupců (epi), dále přednáší na Českém institutu průmyslového vlastnictví a je spoluautorkou komentáře k českému patentovému zákonu a autorkou několika článků o strategii ochrany duševního vlastnictví. Je lektorkou a koučkou vzdělávacích kurzů epi a členkou výboru pro odborné vzdělávání epi, kde zastupuje Českou republiku.

Jak vlastně funguje patentový systém?

Patentový systém před několika stoletími vznikl jako vějička pro vynálezce, aby zveřejňovali technické informace o svých vynálezech. Zároveň země, kde byla k dispozici patentová ochrana, přitahovaly vynálezce i inovativní podnikatele. Podstata systému je vcelku jednoduchá – vynálezce poskytne úplnou technickou informaci o svém vynálezu veřejnosti, a za to, v případě, že vynález je skutečně celosvětově nový a inventivní, dostane časově omezený monopol, tedy možnost komukoliv jinému po dobu příštích 20 let zakázat využívání svého vynálezu.

Patentový systém je tedy poměrně starý, mění se v průběhu času?

Ano, mění se, ale naštěstí je to většinou jen „mírný pokrok v mezích zákona“. Systém neustále hledá rovnováhu, při níž by bral v úvahu jak zájmy vynálezců, tak zájmy ostatních hráčů na trhu. Velkých zlomů bylo několik – zavedení prioritního práva koncem 19. století, což umožnilo efektivně získávat patentovou ochranu ve více zemích, v roce 1978 začal fungovat systém mezinárodních přihlášek, které dále zefektivňují získávání patentové ochrany ve více zemích a prodlužují dobu na potřebná rozhodování o velké investici až na 2,5 roku. Ve stejném roce začal fungovat i systém evropských patentů. Další velký třesk v našem koutě světa přichází právě teď: zavedení jednotného patentu pro EU a spuštění jednotného evropského patentového soudu se očekává počátkem roku 2023 (i když zpočátku to nebude pro celou EU, např. ČR zatím participovat nebude).

Patentové přihlášky ukazují, že univerzita nad svým duševním vlastnictvím přemýšlí

Pro vědce z univerzit je často těžké sladit publikování s patentováním. Myslí patentový systém na univerzity? Jak tedy sladit patentování a publikace?

Primárně nikoliv. Patenty nejsou určeny „pro ochranu výsledků výzkumu“. Jsou určeny pro ochranu produktů výrobce tím, že blokují jeho obchodní konkurenty. Z hlediska univerzit v současné době plní patenty dvě funkce – jednak propagaci, a jednak možnost získat peníze z komerčního využívání vynálezů vytvořených v rámci vědecké činnosti. Propagační funkcí mám na mysli to, že mnoho firem či investorů se dívá na to, zda univerzita někdy podává patentové přihlášky, a jak kvalitní jsou.

Samotné podávání patentových přihlášek ukazuje, že univerzita nad svým duševním vlastnictvím přemýšlí, sleduje jej a nadějné výsledky se snaží efektivně ochránit. Komercializace předpokládá, že vynález je komerčně, tedy obchodně, zajímavý. Například že řeší technický problém, se kterým se výrobci potýkají. Nebo přináší zlepšení produktu či dokonce nový produkt, o který by spotřebitelé měli mít zájem. Patentový systém v současné době myslí na univerzity spíš administrativně – slevami z některých poplatků, například v Evropě, USA, Japonsku či Kanadě.

A jak je to se sladěním patentování a publikační činnosti?

Základní pravidlo je takové, že v den podání patentové přihlášky musí být vynález nový a inventivní, a to celosvětově. Tedy není možné publikovat před podáním první patentové přihlášky na daný vynález. Do jednoho roku od podání první patentové přihlášky lze na stejný vynález podat patentové přihlášky do dalších zemí. Je ideální, pokud je tedy možné počkat s publikováním ještě ten rok a publikovat až po podání těchto přihlášek do dalších zemí. Samozřejmě to není vždy možné, zdržovat publikaci o další rok, ale je nutné tomu přizpůsobit strategii přípravy první patentové přihlášky.

Pokud vyjde odborný článek popisující technologii, nelze ji už tedy patentovat?

Přesně tak, ve většině zemí patentovat po zveřejnění nelze. Existují výjimky, které dovolují patentovat vynález, je-li přihláška v těchto zemích podána do 6 měsíců, nebo dokonce až do 1 roku od publikace. Na patentové přihlášce musí být víceméně stejný seznam původců, jako jsou autoři publikace. Nejznámější zemí s touto poshověcí lhůtou, tzv. grace period, jsou Spojené státy americké.

Kdy je vhodná chvíle pro kontaktování pracoviště transferu technologií a patentové kanceláře?

Pracoviště transferu technologií je nejlepší kontaktovat hned, když si výzkumníci uvědomí, že by výsledek výzkumu mohl být prakticky využitelný. Pracovníci transferu pak výzkumníky provedou nezbytnými administrativními kroky, v mnoha případech pomohou i s podrobnějším posouzením, zda má vynález skutečný komerční potenciál a doporučí vhodný postup.

V případě projektů aplikovaného výzkumu, kde se výzkumníci zavazují ke splnění výsledků typu patent, užitný vzor nebo průmyslový vzor, můžu jen doporučit obrátit se na pracoviště transferu technologií již při přípravě návrhu projektu. Někdy totiž nastává situace, kdy přislíbený výsledek, tak jak je formulován, prakticky nelze splnit. Čas pro kontaktování patentové kanceláře nastává nejlépe až po diskusi s pracovištěm transferu technologií.

Jak probíhá spolupráce mezi výzkumným pracovištěm a patentovou kanceláří?

Patentová kancelář by měla být vždy kontaktována buď pracovištěm transferu technologií, nebo alespoň s vědomím pracoviště transferu technologií. Patentový zástupce potřebuje od výzkumníků alespoň základní informace o technologii, nejvhodnější je poskytnout stručný popis stavu techniky, jak je výzkumníkům znám, případně popis nejdůležitějších bodů technologie, a hlavně postupy experimentů a jejich výsledky.

Patentový zástupce pak ve spolupráci s výzkumníky hledá redukovanou sadu základních technických znaků daného vynálezu – čím méně technických znaků se použije pro definici, tím širší je rozsah ochrany. Ovšem rozsah ochrany musí zároveň být dobře podložen experimentálně. Jinými slovy je potřeba si připravit i všechna možná omezení, abychom měli maximální flexibilitu v samotném řízení o udělení patentu.

V průběhu řízení totiž nemůžeme doplňovat žádné nové technické znaky. Vždycky je třeba hledat rovnováhu mezi tím, aby měla přihláška co nejlepší šance na udělení patentu a aby se nevyzradilo více, než je rozumné. Při přípravě patentové přihlášky nebo přihlášky užitného vzoru tedy postupně upravují text jak výzkumníci, tak i patentový zástupce. Tato diskuse trvá obvykle několik týdnů a měla by být co nejotevřenější (patentový zástupce je ze zákona povinen udržovat mlčenlivost o tom, co se dozví). Je také potřeba si uvědomit, že patentová přihláška nebo přihláška užitného vzoru je textem nejen odborným, ale zároveň také právním, protože definuje rozsah monopolního práva.

Jak probíhá samotné řízení o udělení patentu nebo zápisu užitného vzoru?

Při řízení o udělení patentu si patentový úřad nejprve provede svou vlastní rešerši. Pak začne posuzovat to, zda je předmět přihlášky nový a nevyplývá zřejmým způsobem z toho, co již bylo známo. Posouzení novosti je poměrně černobílé – pokud alespoň jedno provedení spadající do rozsahu požadované ochrany bylo již známo, tak předmět patentové přihlášky není nový. V případě nezřejmosti je posuzování náročnější a o tom, co je zřejmé, a co nikoliv, se dá do jisté míry diskutovat. Je dobré si již při přípravě přihlášky vytvořit takový příběh, který by dovolil dobře argumentovat pro to, že předmět přihlášky nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky známého v době podání přihlášky.

Kromě toho se patentový úřad zabývá posouzením dalších hledisek, jako je dostatečný popis předmětu přihlášky, tedy reprodukovatelnost, a jasnost a jednoznačnost definic technických znaků. Veškeré námitky patentový úřad sděluje přihlašovateli, resp. jeho patentovému zástupci, a dává možnost přihlášku upravit tak, aby byly vytýkané problémy odstraněny. Celý tento proces trvá obvykle několik let. V případě užitného vzoru je řízení kratší, jen několik měsíců, protože patentový úřad neprovádí rešerši a neposuzuje novost a nezřejmost. Tato hlediska se posuzují u užitného vzoru až v případě, že by někdo podal návrh na jeho výmaz, což se stává u méně než 5 % užitných vzorů.

V čem spočívá rozdíl mezi publikací a patentovou přihláškou?

Publikace poskytuje technické informace k dispozici všem, kdo mají zájem, a její autoři se nesnaží nijak omezovat či zpoplatňovat využívání těchto informací, ať už k dalšímu výzkumu, nebo k vývoji komerčně nabízených produktů a technologií. Pro hodnocení publikace je důležité, aby posouvala hranice vědění – může se tedy v některých případech jednat i o prohloubení a detailní ověření již navržených hypotéz. Patentová přihláška a později patent sice také poskytuje technickou informaci všem, kdo mají zájem, ale po omezenou dobu 20 let tyto informace nelze využít pro komerčně nabízené produkty a technologie bez souhlasu majitele patentu. Pro hodnocení patentovatelnosti je potřebné splnit podmínky, které se odlišují od požadavků na publikace, a i proces hodnocení je jiný a podstatě pomalejší.

Licencování není jedinou možností

Mám patent a co dál? Co může akademickému výzkumu přinést licencování technologií a spolupráce s průmyslovými partnery? Jaká naopak přináší omezení?

Zobecnila bych tento dotaz na komercializaci technologie. Licencování není jedinou možností. Dalšími možnostmi jsou prodej technologie průmyslovému partnerovi či založení vlastní společnosti nebo spin-off společnosti samotnými vynálezci.

Taková společnost si obvykle potřebné duševní vlastnictví od výzkumné instituce licencuje. Ještě další cestou je nejprve spolupráce na dalším vývoji technologie s průmyslovým partnerem, a teprve následná licence či prodej. Existují i další možnosti a pro každý konkrétní případ může být vhodná jiná varianta. Určitě ale není vhodné čekat až na udělení patentu, které může trvat několik let.

Potenciální partnery je potřeba aktivně vyhledávat a je možné s nimi zahájit jednání již před podáním patentové přihlášky. Jednání je důležité vést tak, aby byly předávané informace, data a vzorky chráněny, např. smlouvou o utajení, smlouvou o předání vzorku apod. Spolupráce s průmyslovými partnery je obvykle obohacující, protože přináší nové výzvy a nové pohledy na výzkum a vývoj.

Často může první případ vést k dlouhodobější spolupráci. V případě úspěchu technologie může spolupráce přinést nemalý finanční přínos a dobré jméno – asi není potřeba připomínat kontaktní čočky či protivirové léky. Protože všechno v životě je výměnný obchod, taková spolupráce přináší i omezení, jak zmiňuješ. Průmyslový partner si může vymínit určitou kontrolu nad publikační činností ve vymezené oblasti. Také je potřeba počítat s tím, že nebude možné tuto oblast výzkumu rychle opustit, protože partner bude potřebovat technickou pomoc se zaváděním této technologie i s jejím dalším vývojem.

Jaká jsou „pros and cons“ patentování v kontextu akademického výzkumu?

Výhody a nevýhody částečně vyplývají už z odpovědí na předchozí otázky. Na straně výhod je možnost prosadit výsledky do praxe a vidět, jak skutečně pomáhají lidem. A pokud se technologie a produkty skutečně dobře prosadí na trhu, pak může přinést i nezanedbatelný finanční přínos instituci i samotným vynálezcům. Dobře uplatněné technologie zlepšují dobré jméno samotné instituce a vynálezců.

Některé faktory, jako jsou potřeba dlouhodobé spolupráce s průmyslovým partnerem a pokračování ve výzkumu v dané oblasti, jsou některými výzkumníky vnímány kladně, protože průmyslový partner může velmi silně další výzkum finančně a materiálně podporovat a poskytovat možnost zajímavých stáží pro studenty. Jiní výzkumníci toto považují spíše za nevýhodu, protože si chtějí zachovat svobodu změnit kdykoliv směr výzkumu.

Za oběti lze považovat čas strávený spoluprací s patentovým zástupcem při přípravě přihlášky i později při řízení o udělení patentu a čas a energii věnované podpoře komercializace a poskytování technických informací, případně i doplňování dat. To, zda výhody převáží nad nevýhodami, je často závislé na osobnostním nastavení výzkumníků a někdy také na oboru či na konkrétní technologii.

Proč je v biomedicínském výzkumu patentování důležité? Jak poznat, který výsledek výzkumu má smysl chránit patentem?

Bez patentové ochrany je v biomedicínských oborech velmi často zbytečné investovat do dalšího vývoje technologie. To je typicky případ farmaceutických a zdravotnických aplikací. V těchto oblastech je potřeba splnit striktní zákonné požadavky, což zahrnuje drahé testování, a navíc je velké riziko, že produkt či technologie nakonec požadavky nesplní. Přitom však cena kopírování produktu či technologie dalšími firmami tak vysoká není. Podmínkou investice je tedy to, že v případě úspěchu bude možné nějakou dobu využívat monopolního postavení na trhu, aby se investované prostředky mohly navrátit, ideálně i s významným zhodnocením.

Existují nějaká specifika patentování v oblasti biomedicínského výzkumu? Na co je třeba si dát pozor?

Specifik patentování v biomedicínských oborech je mnoho. Počínaje specifickými požadavky na to, v jakých formátech mají být uváděny sekvence nukleových kyselin, peptidů a proteinů, až po nutnost ukládat mikroorganismy, jsou-li součástí vynálezu, ve sbírkách mikroorganismů splňujících podmínky mezinárodních úmluv. U léčiv a účinných látek existují striktní požadavky na popis a na formulaci patentových nároků, které se navíc mezi jednotlivými jurisdikcemi liší. Vzhledem k tomu, že patentový systém musí respektovat svobodu volby nejvhodnější léčby lékařem či veterinářem, nelze v této oblasti patentovat úplně cokoliv, i kdyby to jinak splňovalo všechny požadavky patentových zákonů.

Autorka: Karolina Kašparová

Zdroj: Masarykova univerzita, Věda výzkum