Patenty, výzkum a česká budoucnost

„Na prodeji patentu není nic špatného, pokud ho ale prodáte dobře. Musíme investice do výzkumu buď dobře prodat, nebo je přetavit do reálných produktů, kde onu přidanou hodnotu zinkasujeme,“ říká v rozhovoru úspěšný český podnikatel Martin Wichterle.

Příjmení Wichterle se českými dějinami proplétá jako nit. Nosili ho úspěšní podnikatelé, umělci, ale i inovátoři a vědci. Nejznámějším členem rodiny je proslulý vědec a vynálezce Otto Wichterle. Jeho vnuk MARTIN WICHTERLE (56) patří mezi nejúspěšnější české podnikatele a vyzývá k nové transformaci české ekonomiky. Rozhovor vznikl ještě před válkou na Ukrajině, která může některé výhledy a predikce výrazně měnit, ale to podstatné zůstává: Česko podle něj musí přestat být pouhou námezdní výrobnou.

Z rozhovoru vyjímáme.

Chci se vás zeptat na veřejnou výzvu k transformaci tuzemské ekonomiky, kterou jste spolu s dalšími průmyslníky představili vloni na výročí 17. listopadu. Proč zrovna tohle datum?

Ono se to sešlo taky tak trochu náhodou. O něčem podobném jsme diskutovali a dohadovali se už delší dobu. A velice si vážím toho, že jsme se shodli na tom, co považujeme za důležité. Sílu to má už jenom v tom, jaká jména jsou v té výzvě nakonec zastoupena (mezi signatáři jsou třeba předseda představenstva České spořitelny Tomáš Solomon, majitel softwarové firmy Avast Eduard Kučera, Martin Jahn ze společnosti Škoda Auto, šéf ČEZ Daniel Beneš, investoři Jakub Havrlant a Ondřej Tomek nebo bývalý rektor Karlovy univerzity Tomáš Zima, pozn. red.). A proč 17. listopadu? Měli jsme to připraveno už o něco dříve, ale nechtěli jsme zasahovat do říjnových parlamentních voleb, proto jsme chvíli počkali. Navíc tohle datum mělo i symboliku. Bylo 32 let od revoluce a těch, co to podepsali, bylo také 32.

Můžete trochu více přiblížit, jaká by ta transformace české ekonomiky podle vás měla být?

Vezmu to trochu zeširoka. I díky ekonomické transformaci Česká republika byla, a dokonce stále pořád je docela úspěšná. A ačkoliv ta devadesátá léta byla občas poněkud trnitá, můžeme bez okolků říct, že v Evropě jsme v rámci toho bývalého východního bloku nejúspěšnější. Co se týče třeba kupní síly, předběhli jsme jižní křídlo EU. A proč tomu tak bylo? Velmi dobře jsme vytěžili tři výhody, které jsme měli. První z nich byla levná a poměrně vysoce kvalifikovaná pracovní síla. Druhou výhodou byla poměrně velká otevřenost zahraničnímu kapitálu, a díky tomu jsme do České republiky přitáhli velké investice. A třetí výhodou byla poměrně dobrá infrastruktura ve srovnání s našimi sousedy.

Nestálo za tím naším úspěchem i propojení s Německem? To je pro nás stále více klíčový trh.

To samozřejmě taky. To byl velmi silný a důležitý aspekt. Ale zkusím dokončit myšlenku. Všechny tyhle výhody se za ty roky postupně vyčerpaly a nám nezbývá nic jiného než na tu novou, měnící se situaci reagovat. Proto mluvíme ve výzvě o nové transformaci.

A jak to podle vás udělat?

Musíme vsadit na jiné opěrné body naší ekonomiky. Tou zmínkou o navázanosti na německý průmysl jste totiž ukázal na jeden zásadní problém. Naše ekonomika je postavena hodně na subdodavatelském principu. Když to budu parafrázovat, vlastně jsme vyrostli na tom, že jsme schopni téměř cokoliv na objednávku poměrně kvalitně vyrobit a dodat. Když se ale podíváte u každého výrobku nebo produktu na to, kde se generuje přidaná hodnota, pak to není nejvíce při její výrobě. Je to na obou koncích celého procesu. Takže na výzkumu, vývoji a testování a pak obchodováním, prodejem daného finálního produktu. Ovšem naše firmy bohužel v tomhle procesu zůstávají často uprostřed, a mají z toho nejmenší prospěch.

Vy ale přece také děláte jenom subdodávku pro nějaké zařízení.

To se pletete. Naše převodovky jsou extrémně složitý finální produkt. V řadě případů jde o unikáty. Neprodáváme je jako nějaké housky na krámě. Ve spolupráci se zákazníkem, který má po nás nějakou poptávku a požadavky, je musíme vyvíjet, testovat, vyrábět a také prodat a servisovat po celém světě.

Vraťme se k vaší výzvě. Když mluvíte o výzkumu, myslíte přímo patenty?

Nemusejí to být přímo patenty, ale je důležité, aby na konci výzkumu stál produkt ve vlastnictví českého subjektu. Prostě abychom výzkum zase nedělali jen na zakázku pro někoho jiného. To by opět postrádalo smysl, a i takový vědec je pak jen námezdní silou ve výzkumu.

Takže tak trochu popisujete situaci vašeho dědečka: kdyby za komunismu neprodali patent na jeho měkké kontaktní čočky, byl by z něj zřejmě dolarový multimiliardář. A i stát by měl obří příjmy.

To srovnání není přesné. Na prodání patentu není nic špatného, pokud ho ale prodáte dobře. Musíme investice do výzkumu buď dobře prodat, nebo je přetavit do reálných produktů, kde onu přidanou hodnotu zinkasujeme. Prostě je důležité mít pod kontrolou celý ten cyklus od výzkumu až k finálnímu produktu, který prodáte. Na tom můžete nejvíce zbohatnout. A pokud to takhle neuděláme, pak nejvyspělejší svět nikdy nedoženeme. A pokud chceme bohaté firmy a bohatý stát, musíme opustit onu námezdní ekonomiku. To je jisté.

A jak toho dosáhnout? V Česku už vznikaly za miliardové příspěvky a dotace různé ústavy a vědecké inkubátory. Že by to ale vedlo k nějaké vámi popisované změně, jsem si nevšiml.

Stát před nějakými deseti patnácti lety skutečně začal mnohem více investovat do výzkumu a vývoje. Jenže bez koncovky, kdy to tady někdo dokáže vyrobit a hlavně prodat, to nedává smysl. Hlavní nedostatek českého hospodářství je schopnost se ve světě prodat. Musíme proto budovat silné české firmy. Je úplně jedno, kým budou vlastněné, je ale naprosto klíčové, aby byly držitelkami toho finálního produktu.

A co má podle vás pro to udělat stát?

Připravit pro to podmínky a pobídky. Dám vám příklad. Hokej můžete trénovat na vesnickém zamrzlém rybníku, nebo třeba taky ve vysočanské O2 areně. A to je přesně to, co by měl stát udělat. Připravit pro byznys takovou pomyslnou arénu, a když ne tu, pak alespoň kvalitní krytou halu.

Můžete být konkrétnější?

Je celá řada kroků, na nichž se signatáři shodli. Začíná to vzděláváním, které podle našeho názoru vyžaduje velmi zásadní změnu. Připravovat studenty úplně jiným způsobem na nové výzvy, jimž budeme čelit. Další dost podstatnou věcí je otevřenost České republiky. Nemluvím o nějakých obřích a nekontrolovaných migračních vlnách, ale o lidech, co naši ekonomiku obohatí. Je nezbytné se mnohem více otevřít světu pro lidi, kteří tady chtějí studovat, pracovat a podnikat. Za uplynulé roky jsme se v tomhle ohledu úplně uzavřeli, a to je smrtící smyčka i pro byznys.

V 90. letech jsem hrával basketbal s kamarádem z Konga. Dnes je z něj přední český kardiolog a donedávna byl primářem kardiologie v prestižní Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. No a dnes by se sem v tomhle nastavení na studia na lékařskou fakultu asi vůbec nedostal. To naše uzavření se světu je úplná katastrofa a otevřeně říkám, že to ničí české hospodářství výrazným způsobem. Jsou však i další věci, jež je nutné změnit. Je nutné, aby stát podporoval něco jako Czech brand (českou značku) – prezentaci Česka v zahraničí jakožto vyspělé země. Svět svádí boj nejenom o investice, ale rovněž o kvalifikovanou pracovní sílu či centrály nadnárodních firem. Potřebujeme mít navíc kvalitní proexportní infrastrukturu, ať je to fungování České exportní banky, nebo Exportní garanční a pojišťovací společnosti či Czechtradu a podobně. Ve srovnání s těmito institucemi našich evropskými sousedů máme co dohánět.

Co dalšího by mělo být „konstrukcí“ toho nového „stadionu“?

Velkou výzvou je i digitalizace, a to i ve státní správě. Pořád se o ní jenom mluví, ale její pokrok není na dostatečné úrovni. A napadá mě ještě jedna obrovsky důležitá věc a tou je Green Deal (tzv. Zelená dohoda pro Evropu, soubor politických iniciativ Evropské komise, jejichž hlavním cílem je snížit emise a dosáhnout toho, aby Evropa byla v roce 2050 klimaticky neutrální; rozhovor však vznikal těsně před válkou na Ukrajině, která může přenastavit politické priority a změnit rychlost přechodu k bezuhlíkovým technologiím, pozn. red.). Politické reprezentace musejí vyjednat „reálný“ Green Deal, jenž nebude hrozbou, ale naopak velkou příležitostí pro český průmysl. Je to velká změna, které můžeme využít. Prostředky, jež svět vynakládá na splnění těchto cílů, jsou skutečně mimořádné.

Osobně mi na tom vadí, že lidem nikdo z politiků neříká pravdu třeba o autech. Že prostě nelze jenom vyměnit pohon za elektrický, že v takovém případě tady prostě nebude dostatek elektřiny a ani infrastruktura. Vychází mi z toho, že by prostě auto mělo být v budoucnu luxusem pro málo lidí.

Green Deal nespočívá jenom v elektromobilitě nebo v solárech. Třeba ta elektrická auta nahradí pohon na vodík, nevím. Já mluvím obecně o obrovské příležitosti, které by se naše ekonomika měla chopit, pokud chce přežít a být v budoucnu významná. V celém euroatlantickém prostoru vzniká obrovský tlak na změnu našeho spotřebitelského chování. Spousta lidí na Západě je ochotná zaplatit za něco, co neničí planetu. Je nutné si uvědomit, že jsme silně exportní země a devadesát procent toho, co vyrábíme, děláme na vývoz do západní Evropy. To jsou naše trhy. Pokud se nepřizpůsobíme, pak nás to bude sakra bolet. Green Deal prorůstá do všech odvětví ekonomiky. Pokud se budeme tvářit, že něco takového se nás netýká a že ho odmítáme, pak nevyužijeme jedinečné příležitosti, jakou tato změna přináší. Změna spotřebitelského chování na trzích, kam naše zboží dodáváme, je obrovská. Nejde přitom jen o koncové zákazníky, ale i finanční instituce, které prostě nebudou firmám půjčovat peníze na jiné než „čisté“ projekty. Takže znovu. Buď se proti tomu tlaku vymezíme, a prohrajeme, nebo to vezmeme jako příležitost, a může na tom vydělat celá naše společnost.

Zdroj: Téma, Josef Hympl, redakčně kráceno, foto: ekonom.cz

Další aktuality